JIMMY CONNORS ( ☼ 2.9.1952, EAST ST. LOUIS, ILLINOIS, USA)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1974, 1982, ve čtyřhře s Nastasem 1973;

MISTR AUSTRÁLIE 1974;

MISTR USA 1974, 1976, 1978, 1982, 1983-

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1981.

„Jimmy, pojď sem, hned sem pojď.“ Nechtěl, ale chytila ho za ručku a vlekla volky nevolky ulicí.

„Kam to jdeme, mami?“

„Jen se nech překvapit, Jimmy.“

Došli před školu a zastavili se u hlavních dveří.

„Co to je, Jimmy?“

„Škola, maminko.“

„Správně, synku.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala dál. „Podívej se, Jimmy, z tebe nikdy žádný vědec nebude, a tak tohle místo přenech učencům. Tvá budoucnost je někde úplně jinde!“

„A kde, víš to, maminko?“

„Budeš nejlepším tenistou světa!“

„Jsi si tím jistá, maminko?“

„Jako že se Glorie Connorsová jmenuji.“

A matka Jimmyho Connorse začala řídit stezku mladého udatného černovlasého kluka k trůnu nejopovážlivějšího nejlepšího tenisty světa. Nehnula se od malého na krok, každou volnou chvíli věnovali tréninku. Ředitelé žákovských a juniorských turnajů se jí báli, vždycky prosadila své. Mockrát chtěl své prosazovat i tvrdohlavý Jimmy, ale nikdy se mu to nevedlo. Máti vládla tvrdou rukou, a když snad na Jimmyho nestačila sama, požádala o pomoc dalšího dobrodruha světového tenisu, divokého Pancha Gonzalese. „Můj syn má šanci stát se nejlepším tenistou světa, ani nevíte, jaký kapitál máte v rukou,“ řekla mu tehdy a to, co Jimmymu dosud neposkytla, přidal hádavý Pancho.

„Udělal z Jimmyho rváče, před nikým nemá přirozený respekt, vždycky připraven prát se hlava nehlava o svá práva, i když často pochybená. Individualista jistý sám sebou, drzý, domýšlivý, všude prosazuje své kousavé mládí. Ale jeho dynamický tenis je obdivuhodný,“ napsali experti po čase.

Connorsův vzestup byl ovšem prudký. V sedmnácti o něm Amerika ještě nevěděla, o rok později, v roce 1970, je však již čtrnáctý na světě. A v roce 1974 na všech žebříčcích jako jasná jednička už kraluje světovému tenisu.

Kde začala jeho cesta vzhůru? Hraje se turnaj Pacific Southwest v Los Angeles, osmnáctiletý Connors nastupuje proti vítězi Wimbledonu a Forest Hills Emersonovi. „Dodnes je to v mé paměti asi nejvýznamnější zápas. Prošel jsem svízelně namáhavou kvalifikací, musel jsem vyhrát pět zápasů, abych mohl nastoupit. A najednou jsem stál proti Emersonovi. Vždycky to pro mě byla velká hvězda. Bože, kdybych ho tak porazil, říkal jsem si tenkrát. Podařilo se mi to, asi nejlepším zápasem života. Získal jsem sebedůvěru, jistotu, že dokážu vítězně hrát se slavnými hráči.“

Zasnoubil se s Chris Evertovou, vyhrával, novináře zásoboval stále novými termíny veselky. Až pak nejlepší světové hráčce došla trpělivost a svatosvatě prohlásila: „Končím, to jeho nekonečné holedbání už nesnesu. Chce být nejlepší na světě, a to nejen v tenise.“

V roce 1974 vyhrává Wimbledon, Forest Hills i mezinárodní mistrovství Austrálie. Údery z jeho kovové rakety značka Wilson mají smrtící sílu a jeho rozběsněný bekhend obouruč dosáhne kamkoli. Hemingway kdysi líčil pocity člověka, který je uprostřed dělostřelecké palby: „Vidíte záblesk, slyšíte rámus a nakonec přiletí granát.“ Přesně takový pocit mají všichni, kdo s ním hrají. Jeho krajan Stockton o něm při jedné tiskové konferenci sdělil: „Connors je jako Joe Frazier v době své největší profesionální slávy. Pořád se svými údery do vás zavrtává, strefuje se do vás a nikdy nepolevuje.“

V roce 1974 se stal prvním hráčem světa, ale lidé ho nemají rádi. Když ve finále Wimbledonu nastupoval proti Rosewallovi, který zkoušel tento turnaj vyhrát již počtvrté, celý ústřední dvorec fandil malému Kenovi. Jimmy však hladce zvítězil 6:1, 6:1, 6:4, převzal wimbledonskou trofej, ale ještě v šatně slyšel, jak všichni tleskají poraženému. Rychle se oblékl a opustil wimbledonský areál. „Cítil jsem proti sobě tolik zaujatosti, tolik nepřejícnosti,“ říkal pak v hotelu. „Kde se to v lidech bere? Co je k tomu vede?“ Odpověď si pak nalistoval hned druhý den v novinách, i když byla tázací: „Kde se v Connorsovi bere tolik přezíravosti a zpupnosti vůči jeho okolí?“

Jimmy Connors vždycky chce být – svéráz. „Když jsem na dvorci, tak jsem někým úplně jiným, na to vemte jed. Způsob, jak hraju, jak o každý míč bojuju, jak běhám i plachtím nad kurtem, tím vším jsem tak trochu zvířecí šelma. Pokaždé, když vyjdu na kurt, vydávám ze sebe všechno, co ve mně je. A jsem na to hrdý. Nikdy jsem neměl žádný idol, ale vážím si spousty lidí. Plno lidí třeba nesnese Aliho, já ano. Nesouhlasím sice se všemi jeho názory, ale mám ho rád za to, že hodně mluví, a hlavně že říká to, co skutečně cítí. Když nakračoval do ringu, řekl: Zvítězím, a pak opravdu vyhrál. Když chcete vyhrávat, musíte si věřit, jinak nemáte nejmenší naději. A já si věřím a vždycky si budu na dvorci věřit.“

Byl zcela jasně světovou jedničkou a vůbec ho nenapadlo, že by měl tuto pozici také uvolňovat. Tři výhry z Grand Slamu mu přidaly další sebevědomí. „Nikdo mě už z trůnu nevyžene,“ nechal se slyšet na začátku sezóny 1975 a každý toužil nad ním vyhrávat už jen proto, aby srazil jeho vychloubačný hřebínek.

Velké tituly z loňska však Connors sveřepě neobhájil. V Austrálii prohrál s třicátníkem Newcombem, kterého vůbec nepovažoval za soupeře. „Hrál pět setů v semifinále proti Rochovi, na finále už nebude mít sílu,“ prohlásil mladý Američan vytahující se jako kšandy před finálovým duelem, ale Australan vyhrál 7:5, 3:6, 6:4, 7:5. Stejné to bylo ve Wimbledonu. Také Connorsův krajan Ashe musel hrát pět setů s Rochem, aby měl šanci nastoupit ve finále proti Connorsovi. Ten strávil velkou část před zápasem v klubu, zřejmě přesvědčen, že Ashe nemá proti jeho dynamické a uzurpátorské hře od základní čáry naději a že jeho tlaku podlehne. První dva sety však skončily rázným rozčarováním, Ashe vyhrál 6:1, 6:1. Connors nechápavě kroutil hlavou, jako by nevěřil, že jeho černý protivník může vydržet. Pak přece jen hlavu zvedl – na jeden set – vyhrál 7:5, ale to bylo všechno, ve čtvrtém setu byl Ashe zase lepší – 6:4. Wimbledon měl senzaci a druhý den si všichni přečetli v novinách Ashův názor z tiskové konference: „Wimbledon může vyhrát jen ten, kdo si po celý zápas zachová dobré nervy a dokáže být stoprocentně soustředěný.“ Ani ve Forest Hills nebyl Connors úspěšný. Porazil sice v semifinále Borga 7:5, 7:5, 7:5, zatímco jeho finálový soupeř musel znovu bojovat dlouhých pět setů. Ale i tak byl Španěl Orantes jasně lepší – 6:4, 6:3, 6:3.

Nechtěl věřit, že by už neměl být v iluzi nejlepším tenistou planety. Žebříček nejlepších světových znalců však pro něj první příčku neměl. Pořadí Ashe, Borg a teprve za nimi Connors, toť pro něj nepoživatelný a vypěněný a přehořký korbel piva. „Vrátím se tam, kam patřím. Na samotný vrchol,“ komentoval svůj ústup do stínu. Těžce hořce nesl rozchod s paničkou Chris Evertovou, matka měla stále víc připomínek k jeho výkonům. Začali se častěji nesnášet a hádat. „Matce vděčím za všechno, ona s babičkou mě přece přivedla k tenisu. Má hra se taky zpočátku hodně podobala ženské variantě tenisu. Když jsme se pak přestěhovali do Californie, musel jsem se začít učit mužské pojetí tenisu. Právě tam byli Segura a Gonzales, do našeho klubu zavítal i Stolle a Emerson, od nich jsem se toho spoustu přiučil. Ale nikdy nezapomenu na matčiny zásluhy.“

Connorsově matce se sice splnil dávný sen i prorocká slova před školními vraty v Bellevillu, ale ne na dlouho. Synovo poklesky na světovém žebříčku i jeho stále častější prohry snášela složitě. Connors se jí sice před novináři často zastával, tvrdil: „Jen ji nekritizujte, je to má matka, můj učitel, můj fanda i kritik číslo jedna,“ ale věděl, že má řádně tvrdou hlavu. A co udělala ona? Zašla za trenérem Segurou, kterému Jimmy vždycky věřil. Pak se s ním sešel sám.

„Uvědom si, že nemůžeš vyhrát žádný velký turnaj, když se pořád jen flákáš po barech a nasáváš tam alkoholové koktejly!“ řekl mu Segura a nechtěl připustit žádnou další debatu. „Jen se podívej, co dělají ostatní, když ty vysedáváš na barové stoličce.“

„Abych změnil svůj životní styl, musel by mě někdo začít porážet,“ odpověděl tehdy zlostně Connors.

„A copak tě neporáží? Jen si nemysli, že budeš své tituly obhajovat tak snadno! Zatímco ty se natřásáš ve víru tance na večírcích, Borg odpočívá na pokoji a Bergelin ho nepustí na krok.“

„Jsem jiný než ostatní. Ti nejlepší jsou vždycky jiní,“ křikl frackovitě natruc Američan a zvedl se k odchodu.

„Ale ty už nejsi nejlepší, Jimmy, uvědom si to.“

Vstal a odešel a možná si v té chvíli ani neuvědomil, že Segura říká zásadní pravdu. Borg vystřídal Ashe na světovém trůnu, na Connorse zbylo podtrůní. Borg začal kralovat Wimbledonu, kde Connors v roce 1976 prohrál ve čtvrtfinále s Tannerem. V šatně křičel zuřivostí, hrozil všem kolem, a když se ho jeden z anglických novinářů ptal na názor, vykřikl: „Můžete si ten svůj wimbledonský turnaj strčit do zadnice!“ Načež utekl.

Před Forest Hills se ho jeden z reportérů zeptal, proč nemá rád novináře. Odsekl: „Píšou samé hlouposti a kromě toho je nepotřebuju, abych si svůj obrázek vyretušoval, vylepšil. Mé úspěchy přece hovoří samy za sebe… Není snad možné, abych výborně hrál tak náročný sport jako tenis, zvládl ho dokonale po psychické stránce a ještě se ohleduplně dobře choval, královsky,“ prohlásil na svou omluvu.

V roce 1976 vyhrál Forest Hills, když ve finále porazil Borga 6:4, 3:6, 7:6, 6:4, přičemž útočil, jako by si v duchu stále opakoval známou Segurovu větu: „Chlapče, musíš tam prostě řádit jako zabiják.“ Za Grand Prix roku 1977 vyhrál Turnaj mistrů (v lednu 1978 v New Yorku, když v semifinále vyřídil Gottfrieda a ve finále Borga 6:4, 1:6, 6:4). „Jsem pořád stejně chrabrý kujón, potvrdilo se mi to. Jdu po dobré cestě a vracím se na samotný vrchol,“ prohlásil v Madison Square Garden. Ale ani ve Spojených státech už nebyl v tom roce nejlepší, na jeho místo tvrdě a bez vytáček povyskočil člověče nezlob se John McEnrœ. Connors se sice protloukl jako hromotluk do finále Wimbledonu, ale Borg mu nevěnoval šanci, porazil ho jako malého fakana 6:2, 6:2, 6:3 ve školácké opeře. „Budu ho pronásledovat po celé zeměkouli, budu na něj číhat na každém turnaji, kde bude hrát. Kamkoli se vrtne, budu ho pronásledovat jako stín, protože vím, že to, co spolu budeme dělat v následujících letech, si lidé nadlouho zapamatují a bude úplně vedlejší, že už oba budeme pod zemí. A moje vnoučata si řeknou: S tím chlapem ze Švédska děda hrával a pořád se o tom ještě mluví.“

Mezinárodní mistrovství USA se v roce 1978 začalo mastit na dvorcích ve Flushing Meadow, Connors toužil po odvetě za Wimbledon. Borg měl poraněný palec, nechal si dokonce píchnout injekci s dlouhodobě působícím prostředkem proti bolesti, ale jako jindy se na nic nevymlouval. Když Connors vyhrál druhý set, jako by už Borga téměř porazil, vyrazil pěstí do vzduchu, na krku mu vyskočily žíly a krvelačně zahulákal. „Jenom jsem strašně chtěl hrát ještě dál,“ řekl po svém vítězství. „Vyhrál jsem ty dva sety pohodlně, hrál jsem s takovou silou a útočností, že jsem si pořád musel připomínat: Jimmy, jenom toho teď nenech. Právě takhle bys měl hrát pořád.“

Borg tedy prohrál, Connors se pro ten večer stal středem tenisového dění. Třebaže si stále namlouvá, že jeho velká tenisová chvíle znovu přijde, odchází, i když zvolna. Přesto v roce 1980 nechybí v semifinále Roland Garros, Wimbledonu i Flushing Meadow, dvakrát je jeho osudem Borg a jednou McEnrœ. A třebaže ho prakticky celý rok po tenisových cestách doprovázela královna krásy Marjorie Jackson, potají a potichu se v Japonsku oženil s jistou Patty McGuire, osobičkou časopisu Playboy. Za několik měsíců se jim narodil rozverný prcek Brett a Jimmy začal být trochu mírnější osobou. Koneckonců ho již osočovala i taková esa jako Rod Laver. „Ať bude Jimmy třeba jednoznačně světová jednička, stejnak je to nesympatický a nejnevychovanější hráč, jakého jsem kdy poznal. Když někdy nevyhraje, tak aspoň spolehlivě každého otráví.“

A Connors? „Dokázal jsem prohýřit noc přímo před wimbledonským finále, při turnajích jsem nejraději ponocoval, potuloval se s kamarády a kašlal na pořádnou přípravu. Teď už vím, že jsem hodně ztratil. Nikdy nestačí, co člověk umí, pořád je nutné se vylepšovat s potenciálem, tedy hodně dávat do tréninku srdce a výdrž. Chci všechno změnit a vím, že furt ještě není pozdě. Nestarám se o to, co bylo, zajímá mě pouze to, co se děje nyní a co nastane. Mám dost starostí, abych se vyrovnal s tím, jak mi přibývají léta, a naučil se řešit problémy, které člověka v životě potkávají. Jedno však vím bezpečně: Hraju pořád velice rád a myslím, že pořád dobře. Vyhýbají se mi i zranění, a to je v dnešním tenisu snad to nejdůležitější. Nevím, opravdu nevím, proč bych všechny ty znalosti, zkušenosti a umění nemohl opětovně výhodně zúročit.“

Jimmy se mění, ale asi je na to pozdě. „Vždycky se mi líbily písničky Franka Sinatry. Hlavně proto, že ve svých písních halekal vokál a odkrýval přesně to, čím jsem se snažil žít já. Všechno vždycky dělám po svém, tvrdil, a já byl a jsem úplně stejný.“

Kdyby byl jiný, určitě by dospěl beze spěchu dál. A jistě by nebyl ani tenisovým outsiderem. Protože i když je kolem vás plno, ještě to neznamená, že nejste sami.